Forevr meloun, aneb, proč nechci už nikdy žádný vážný vztah

9. června 2017 v 19:04 | Kalanchoe v konvičce |  Z mého pohledu
Tři měsíce skoro jsem v práci a jelikož je tam na mé směně 90% ženských různé věkové kategorie, je jasný, že mně, "mladý" holce, která "má život před sebou" bude některá z nich vnucovat, že se jednou vdám a budu mít manžu a děti. A opakovaně vysvětlovat, že ně, je únavný. Takže, píšu článek. Konečně.


Za svůj relativně krátký život jsem stihla zažít ledacos. A jedna kapitola mého života jsou mezilidské vztahy, kolonka "muži", podkolonka "partnerský vztah".
S chlapama jsem začla interaktovat doopravdy ve svých šestnácti letech, nechala jsem se sbalit přes citový vydírání. Byl to chlap prasisko vyžrané, vysoké, s ksichtem vyzařujícím inteligenci odkapávače ke dřezu. Mně se nelíbil, ale bylo mi ho líto. Dokázal všechno podat tak, že on byl ten největší chudinka a taky, že když spolu nebudeme, že se zakuchne. No, nebudu popírat, že jsme tehdy nosili ten EMO styl, akorát on byl snad ještě větší pozér, než ten největší pozér všech pozérů.
No a já ho nechtěla mít na svědomí, bejvala jsem ustrašenec. Dneska bych mu řekla, že je to jeho nejskvělejší nápad, co mohl mít. :D

Poté, co jsem se tohoto mastodonta konečně zbavila, jsem se tři roky nemohla na chlapa ani podívat, vlítla do anorexie a bulýmyje, se kterou jsem střídavě začínala a končila a vlastně to tak mám doteď. V devatenácti jsem měla druhý "vážný" vztah. A pak následoval další a další, s jedním jsem se zbavila odporu k sexu (ten první mě tak trochu sexuelně zneužíval) s dalším to a ono a ještě další věci, ale co mě nejvíc chlapi naučili je fakt, že i když jsem heteračka jak poleno (ačkoliv i holky se mi trochu líbí, ale většinou esteticky) tak se prostě ve vztahu s něma trápim. Nemůžu bejt s žádným chlapem prostě. Mám poruchu osobnosti, která mi to nedovoluje a popravdě, po mých zkušenostech s opačným pohlavím (a to ne jen osobních, podotýkám!) kteří mé ne-moci a poruchy jen zneužívali proti mně, aby mi bylo ještě hůř, už FAKT žádného chlapa "doma" nechci.

Víte, ty minulý "vztahy", který byly tak nezdravý, jak to jenom šlo, to bylo o mozek a mně se nechce riskovat, že můj budoucí bejvalej bude zase další čuráček, který si všimne, že jsem FAKT magor, jak jsem mu popisovala a začne do mě rejt. Je fakt, že dnes už jsem silnější než tehdy a než jsem si vůbec kdy pomyslela, ale, nač riskovat, že znovu skončím na dně?

Jakože, nejhorší bylo asi odfiltrovat se z toho vztahu v rovnováze závislosti.
To jsem se naučila až s tím posledním jeřábem. Ten roupama nevěděl, co chce, prostě malý nedospělý děcko, který sralo, že musí makat aby měl prachy a starat se o nájem, plyn atd.
Vzhledem k mýmu zdraví bylo pro mě zpočátku nemyslitelný, že bych byla bez něj, ale jak se mi začala psychika pomaličku polehoučku srovnávat, bylo to se mnou čím dál lepší a nakonec jsem ani ten rozchod moc neprožívala, jako ty všechny předtím.

A popravdě, i když mám občas nutkání si někoho najít, i když jsem zabouchnutá do kytaristy X-Japan (a on o tom teoreticky ví!) a i když mám nějaké dva tři amanty na netu, nebo po mně sem tam někdo kouká v práci, stejně o ně nestojím.
PATA je sice hrozně hodnej a milej člověk, kterej má rád kočky, čokoládu, kytaru, rock a pivo přesně jako já a je ve znamení Štíra, který ke mně (Býk) prý pasuje jak prdel na hrnec, ale i v jeho případě bych si hodně rozmyslela, jestli ho chci. I když je to samozřejmě můj Pan Božský a je to nejdokonalejší chlap na celým světě, že!

Ono víte, já už jsem si zapamatovala ty blbý pocity, který jsem v každým vztahu měla po první neshodě. A je opravdu otravný, když mě porucha osobnosti nutí neustále partnerovi psát, ptát se ho, jestli se na mě zlobí, proč nepíše, pořád čekovat, jestli si mě třeba neodstranil ze vztahu na fíbíčku, utápět se ve strachu, že mě opustí... FUJ! Už nikdy kámo.
To neustálý sebeponižování, hádky o hovnech, překřikování se kdo je na tom větší chudinka, stát se pomalu ale jistě pouhou matrací na vybouření hormonů... ne, díky. Už jsem si užila takových "vztahů" dost, z toho mě jeden dostal na psychinu.

Možná, že je chyba bejt nadosmrti sama, ale prostě ne-e. A jestli budu za týden nebo měsíc, dva, psát, že někoho mám, profackujte mě. Profackujte mě bez pardonu, abych se probrala.

Pamatuješ, na tu bolest v hrudi?
Pamatuješ na ten svíravý pocit strachu okolo bránice a žlučníku?
Pamatuješ na tu závislost čekovat Facebook, jestli je online, jestli má zobrazenou tvou sebeponižující zprávu, s kým si komentuje, co postuje, s kým se stal přátel, jestli tě má ještě ve vztahu?
Pamatuješ, jak ses před každou schůzkou nervózně klepala, že se zase pohádáte a bude to v prdeli?
Pamatuješ na tu hromadu myšlenek a představ situací, kde (doplň dle fantazie)?
Pamatuješ na ten zoufalý pocit, že tě opustí?

Pamatuješ?

Tak na to nikdy nezapomeň.

Vztah je tvá prohra. Být single znamená být svobodná.

To be free.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Erik Mannerheim Erik Mannerheim | E-mail | 12. června 2017 v 18:36 | Reagovat

Holka, neblbni. Taky se o mně stará mozkodlabka. Mimochodem, skvělá. Z tvého článku mám pocit, že jsi vzdala svůj život. A taky, že jsi mladá. Přestaň se utápět v sebeobviňování a žij! Ser na lidi, jsou jenom spotřební materiál. Věř si! Buď single, Tvoje volba, ale, sakra, nepotápěj se do sraček.

2 nevhodnakekonzumaci nevhodnakekonzumaci | 18. června 2017 v 13:13 | Reagovat

[1]: Ahoj, já se ale neutápím v sebeobviňování a věřím si docela hodně :D A do sraček se potápět nehodlám, proto nechci chlapa. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama